Vážení surfující přátelé. Vítejte na webu Ochotnického spolku J.K.Tyl z Kardašovy Řečice.

 

Naši furianti už dohráli ...

kovárna

     Tedy pouze jako prozatím poslední inscenace našeho divadelního souboru J. K. Tyl v Kardašově Řečici. Naštěstí! Neboť jestliže si nějaký příběh, vyprávěný přes propast staletí, podrží pozornost diváků (nebo čtenářů) jedná se zcela jistě o dílo vyjímečné.

     Jenom pro pořádek připomínám, že Naše furianty napsal Ladislav Stroupežnický už v druhé polovině 19. století!

     A přitom je to vlastně banální záležitost komunální politiky, řekli bychom současným jazykem. Vždyť i teď je na denním pořádku soupeření či dokonce hašteření stran, straniček, skupin a skupinek, které se snaží prosadit své zájmy, a ne vždy je to pro blaho obce. Jako například obsazení místa ponocného ve zmíněné hře. Ano, nadčasovost, to je jádro našeho pudla a zároveň odpověď na otázku, proč je tahle hra, která jako první ve své době podávala zcela konkrétně obraz života na jihočeské vesnici 19. století, nenápadnou stálicí na jevištích českých divadel a proč jsme ji nastudovali i my.

     A nebylo to jednoduché! Vždyť po obsažných a šťavnatých debatách musel Tomáš Englický citlivě upravit původní text, aby byl obsahově i časově stravitelný pro diváka století 21. Petr Žižka spolu s Karlem Machem a dalšími členy i hosty souboru šil pro inscenaci originální a slušivý hudební kabátek a nesmím zapomenout na velmi zdařilou scénu a kostýmy a ...však to znáte.

     S našimi Našimi furianty se, po pravdě řečeno, loučíme neradi. Jako s každým úspěšným kusem, který se vám dostane pod kůži, což se za ty skoro dva roky stalo. Nevěříte? Tak tady je několik čísel: Premiéra se uskutečnila v Kardašově Řečici už 28. prosince roku dvoutisícíhoosmnáctého, derniéra pak letos 4. července na třetím nádvoří státního zámku v Jindřichově Hradci. Za tu dobu jsme odehráli 17 repríz a naši hru vidělo kolem 2000 diváků-soudě podle průběhu děkovaček - diváků velmi spokojených.   

Naši furianti už dohráli ...

  Je jasné, že za tak dlouhou dobu dojde k řadě událostí, které řádně zamíchají i tou nejpečlivěji propracovanou režií, takže nejvíce nám daly zabrat děti. Tím, že rostly, získávaly jiné zájmy, nudily se během dlouhého čekání na výstup při představení a nebo plánovaly svůj vstup na náš svět. Hlubokou poklonu jejich maminkám!!! Nebo komplikace zdravotní, které nepustily na závěrečná představení Jana Pomije. Brzké uzdravení, Honzíku! Tím pádem se na „prknech“ při některých reprízách objevili lidé, které mezi herci na plakátech nenajdete. Díky vám za vaši obětavou pohotovost Mášo Bizoňová, Michale Rakušane, Jakube Strnade a další. Zahrál jsem si neplánovaně i já.

     Těžko říct při našem loučení s Furianty, kterou ze „štací“ považujeme za nejvýznamnější. Víte, ona nám každá něco nového dala, ale některá vystoupení nám utkvěla silněji. Takže:

      Je tu pochopitelně řečická premiéra, kvůli které to vlastně všechno děláme: Vy jste naši diváci a my vaši herci!

      Jsme velmi pyšní i na ceny z Dačického kejklování a ještě víc nás těší i nutí k zamyšlení zasvěcené debaty s profesionály v porotě.

      Je tady fenomén otáčivého hlediště v Týně nad Vltavou, kde jsme hráli díky pozvání od tamního divadelního spolku Vltavan už po čtvrté a kde se nechá a dokonce musí hrát divadlo úplně jinak než jsme zvyklí z „kamenných“ prostor. Tu atmosféru tam máme moc rádi! Kromě obav o počasí ovšem.

     Poštěstila se nám i zmiňovaná derniéra na zámku v J. Hradci, kam jsme se dostali jako „náhradníci“, neboť koronakrize zhatila přípravu představení jindřichohradeckým kolegům, kteří spolu s plzeňskými profesionály tradičně zahajují na zámku turistickou sezonu. Velmi jsme se snažili, abychom si tuto narychlo „zapůjčenou“ příležitost (jak se vyjádřil jeden náš kamarád) užili na plný pecky.

     To by ale nešlo bez pochopení a obětavého přístupu nejen členů souboru, nýbrž i celé řady dalších lidí, jejichž pomoc byla klíčová. Poděkujme takto alespoň Městskému úřadu v Kardašově Řečici za zapůjčení a pomoc při stavbě podia, Ondřeji Vysokému za bravurní vyřešení jeho dopravy, Romanu Vaníčkovi, vždy přesnému a ochotnému dovézt kulisy a rekvizity kdykoli a kamkoli, Tomáši Krajníkovi z vedení Státního hradu a zámku Jindřichův Hradec a mnohým a mnohým dalším. Neboť divadlo jest záležitost přesně fungujícího kolektivu složenému z různorodě zapálených jedinců.

Naši furianti už dohráli ...

     Skoro přesně před dvěma lety jsem do programu k premiéře našich Našich furiantů napsal: „Ve vší skromnosti jsme velmi náchylní věřit, že inscenace Našich furiantů bude důstojným příspěvkem k 150. výročí stánku Thálie i ostatních uměn v Kardašově Řečici!“

    Ve vší skromnosti si teď dovoluji tvrdit, že jsem byl dobrý prorok. A tak k srdečnému poděkování celému furiantskému realizačnímu týmu připojuji upřímné přání, aby se řečickému divadlu dařilo alespoň takhle pěkně i nadále!

     Po derniéře, když nás diváci pustili z jeviště a kdy byla taková ta radostně nostalgická, nebo nostalgicky radostná nálada, ke mně přišel téměř devadesátiletý pan Stanislav Červenka, takto soused Šumbal, a já mu říkám: „Tak mistře, dneska jsme to hráli naposled...“  A on se svým nezaměnitelným úsměvem pravil: „No to snad né, já myslím, že si eště nějakej ten furiantskej kousek vyvedu!“ A v očích mu nebezpečně zablýsklo. 

 

                                        Za furiantské ochotníky Mgr. Karel Zaviačič, rejža.